Neboj se a Důvěřuj!

Neboj se a Důvěřuj!

Po několika letech otevírám svůj signálacký blog a nestíhám se divit. Divit, co za články tady nalézám.Na některé jsem dočista zapomněla, proto není za škodu si přečíst myšlenky mého mladšího „já“. Dokonce některé dávají i smysl :-)

Po delší odmlce plné mnoho nových zážitků a především zkušeností dávám volnost Duchu Svatému, aby ve mně působil a jeden zážitek či zkušenost mi pomohl vměstnat do těchto pár řádků.

K dnešnímu článku mě inspirovalo motto CSM v Olomouci – Nebojte se! Asi si říkáte, že toto téma je probírané v tomto roce snad už ze všech možných úhlů, jak v katechezích, slovech na den, rozjímáních či modlitbách. A to tu ještě nejsou letní prázdniny ;-)

„Neboj(te) se!“ – na první pohled velice povzbuzující a motivační věta, která v sobě zahrnuje mnoho odvahy a rozhodnosti. Když se tak zamyslím, kolikrát za svůj život jsem tuto větu asi už uslyšela, tak se neodvažuji tipovat. 100 krát? 200 krát? Kdo ví. Jsou však chvíle a situace, se kterými mám tuto větu spojenou. Vzpomínám na své dětství, kdy mě taťka učil na mém „velkém“ modrém kole, které se snad už dědilo z generace na generaci. Tedy od strýčka, přes taťku až na mě. Vůbec mi nevadilo, že jsem toto kolo dědila, že bylo klučičí a ještě skoro větší jak já. Neříkám, že jsem se nebála – to bych Vám asi lhala ale při slovech mého taťky: „Neboj se, to zvládneš, jsem tu u tebe… budu tě jistit"; jsem se cítila bezpečně. Možná si teď říkáte pěkné trošku přislazené story, taky bych to asi říkala. Když se však zamyslím, tak je pravda že tato ujištění a povzbuzení mě sice podpořila při učení jízdy na kole, ale nezachránila mě před pády, rozbitými koleny a lokty.  Možná v té chvíli jsem byla smutná, nešťastná, plná bolístek a kamínků zarytých v koleně… Auvajs…  Ale nikdy jsem neztratila důvěru v tatínkovi. Nezazlívám mu to. Však díky němu, teď můžu jezdit, být zase trochu svobodnější a dopravit se tam, kam mé srdce zatouží a cesta dovolí :-)

 Když sepisuji tyto řádky tak mi to stále více připomíná ještě jeden vztah. Vztah k Otci. Nejen k tomu, kterého mám doma, ale především k mému Otci s velkým O.

Kolikrát jsem si nabila své pomyslné koleno, odřela dlaně, ne-li nos? Bylo nemálo okamžiků a chvil, které doprovázeli a stále doprovázejí můj život. Mnoho obětí, zklamání, bezradných situací ale také následné radosti, jistoty a vděčnosti. Možná v tu chvíli, v ten moment mi to nepřipadalo tak super a úžasné, ale když si časem na ně vzpomenu, tak vím, že to mělo svůj důvod a jsem za to Bohu vděčná. Ráda bych se o tom rozpovídala, ale nechám si to na osobní setkání nebo třeba na další článek na blogu ;-)

Závěrem bych Vás chtěla povzbudit, abyste se nebáli důvěřovat Pánu. I když se to na první pohled možná nezdá, On vždy stojí při každém z nás a „jistí“ nás zezadu, tak jako mě jistil můj pozemský taťka při jízdě na kole. Díky tati i Tati :-)